Všechno skvělý tak bylo,
byli dva a svět je bral,
že řádnej z nich nemůže,
žít jenom sám,
Všude spolu, ruku v ruce,
krásnej kolem svět se zdál,
až než ona prostě řekla,
už nechce se mi dál.
S tebou jít, svázaná,
sice krásně, ale já,
chci se hejbat, volná být,
Vždyť jsem mladá, já chci žít.
On nechápal, nevěřil,
černou barvu jenom znal
v život přestal doufat,
jen tak tak přežíval.
Jen když jí občas viděl,
tak na chvíli v něm vzplál,
pak zas ale zhasnul,
jeho oheň života.
Teď tam stojí proti ní,
do očí se dívá jí,
má v nich bolest a něžnost s ní,
jak odpouští, nenávidí.
Pak jen tma, nic nevidím,
a cítím jen, tělo tvý,
z mraků černejch vychází,
slunce, který život přináší.